Možná, že název muzikálu Tarsan je opravdu jen slovní hříčkou, a neklade si žádné další cíle. Já jej však vnímám i ve spojení s postavou známého příběhu Tarzana. Ne že bych biblického Pavla z Tarsu chtěla pasovat na Tarzana jiné doby, ale jeho příběh je pro mě stejně dobrodružným, stejně poutavým. Pavel má odhodlání, sílu, odvahu i pochybnosti a strach, stejně jako Tarzan. Oba jsou pak plní vášně a touhy. Po čem? Hlavně po životě! A přesně ta obrovská životadárná touha je to, čím na mě působí muzikál Tarsan. Oslovuje svou energií a vášní. Při sledování příběhu se s hudbou ponořujete do životního rytmu lidí, kteří možná žili v jiné době, kteří možná bojovali s jinými životními těžkostmi, kteří toho možná tolik nevěděli o vesmíru, fyzice, biologii a vůbec o všech možnostech, které jsou ukryté v zákonitostech kolem nás, ale kterým stejně jako nám dal ten život někdy hodně zabrat. A právě ona vzájemná sounáležitost s biblickým Pavlem z Tarsu a všemi těmi, se kterými se potkává, je asi ten nejlépe znějící tón celého muzikálu. Je to tón podobnosti toho, čemu říkáme lidský život. Podobnosti našeho stálého hledání naděje a ujištění, že všechno jednou dobře dopadne. A jestli bych měla říci jeden základní pocit, který mě osobně při shlédnutí a poslouchání muzikálu provázel, pak jej vystihuje věta, která mě v průběhu představení několikrát napadla „Hlavně jednou uvidět nebe… “. 

Muzikal Tarsan https://www.facebook.com/SpojeneFarnosti?fref=ts

více na Spojené farnosti